Už to bude rok, co jsem napsal článek Výchova hráčů v Čechách. Chtěl jsem v něm přiblížit proces, který jsem zvolil během výchovy děti za účelem přirozeného povzbuzení jejich chutě do deskových her. Abstrakt článku byl odvážný. Nahradit televizi a počítač ve výchově deskovými hrami. Jde o moderní přístup k výchově mládeže a o nejlepší prevenci budoucí možné závislosti na škodlivých a návykových látkách. Známe to všichni – když hrajete a kupujete deskovky, tak na chlast a drogy prostě peníze nezbudou…

Loňský článek se zaměřil na začátky. Na hry, které si zahrajete i s dvou až tříletým capartíkem. Od té doby se toho hodně změnilo. Za prvé do oněch tří let dorostl i mladší syn. Takže už se i on zapojuje do řekněme náročnějších kusů a je schopen těch dvacet minut u hry vydržet. Nejsme tak nuceni se omezovat pouze na hříčky, ale už opravdu něco hrajeme. No a dceři je pět. Té k plnohodnotnému hraní chybí už jen to, aby se naučila číst. Stal se z ní můj největší herní parťák a už jsem s ní hrál například i Břink!. Jasně, nebyla to žádná pamětihodná partie, ale na vyzkoušení hry naprosto v pohodě a oba jsme se bavili. Ale v tomto článku se zaměřím na hry, které jsme doma hráli a jsou přeci jenom pro danou věkovou kategorii vhodnější. A panečku, že jich je!


Loni jsem se rozepsal i o řadě her od Blue Orange Games. Až po té ale přišla na řadu hra, kterou jsme si ze všech těch kombinačních her (Hurá Zmrzlina, Kouzelný klobouk…) od BOG užili nejvíc – Dr. Heuréka. V Heuréce se snažíte přeléváním kuliček vytvořit požadované sloučeniny. Výhoda oproti jiným podobným konceptům je ta, že kromě toho postup vymyslet (což je např. v Kouzelném klobouku pro dospělého samce šimpanze otázka 2 sekund), je nezbytná i zručnost. A ani vymyšlení toho postupu tu není až tak přímočaré. Ve výsledku si tak hru užijí děti i dospělí. I když ti mají samozřejmě před dětmi výhodu.

Zatím to byly jen hříčky. Ale hrou, kterou si s dětmi maximálně užíváme a je rozhodně už „dospělou“ hrou, je Kingdomino i s rozšířením Věk obrů. Rozumějte, píšu tady o hrách, které jsem si s dětmi zahrál, u kterých jsem viděl, že děti tuší co dělají. Neřeším, kolik uhrají bodů a jestli jsou schopné analyticky konkurovat Garrymu Kasparorovi. Třeba zrovna v Kingdominu si děti oblíbily obry. Jako proč ne, sice když máte obry v království, tak vám berou body, ale to děti neřeší, protože „hurá, obr!“ a už se o ten dílek perou. Ale když na konci hry vidím, že i když dcera nemá asi nějaký nadbytek bodů, tak má krásně postavené království a to tak, že zcela podle pravidel, tak si říkám, proč to nehrát, když to všechny baví. 🙂

Samozřejmě u nás jedou i kooperativní hry. Nejvíc frčí asi Zakázaný ostrov, ve kterém se snažíte na pomalu se potápějícím ostrově najít 4 poklady a zmizet vrtulníkem. Herně je ta hra podobná Pandemiku (také je od stejného tvůrce), celková atmosféra a prostředí je ale podstatně více rodinné. Opět, dcerka hraje v pohodě, se synem to chce trochu trpělivosti, ale dá se. Když se sejdeme u stolu celá rodina, tak toto je celkem jistá a osvědčená volba.

Ve své recenzi jsem hru Igloo Mania moc nepochválil. Zejména mě zneklidňovala ta část zážitku, kdy se igloo musí postavit, což trvá většinou tak dvakrát až třikrát déle, než následná hra. Z nějakého záhadného důvodu si tu hru ale děti oblíbily. Dokonce tak, že jsou schopné igloo postavit, zavolat mě a pak hrát. Takže pro mě ta nepříjemná část odpadá… Takže, proč ne? 🙂 Mimochodem se nám ještě neztratil ani jeden dílek iglú, což považuji za malý zázrak.

Děti tedy rády staví. Nemáme doma Ubongo, ale parádně se osvědčila hra Qubolo, která může Ubongo v lecčems připomínat. V Qubolu také stavíte na sebe tetrisové kostky, máte ale celkem omezený výběr a spíše než co nejvyšší věž stavíte zarovnanou stavbu. Prvních pár her je celkem náhodných, ale postupně začnete zjišťovat, jakou sérii kostek budete chtít poslat soupeři, a jak se připravit na co, co bude chtít soupeř připravit pro vás… A děti staví z čehokoli cokoli.

Už jsem psal, že děti mají rády hry, ve kterých jsou nějaké hravé komponenty. Ať už to jsou tetrisové kostky, iglů, kouzelný klobouk plný králíků… Ve hře Gizmos jsou kuličky. Hází se do kouzelné krabičky, ze které se dole kutálí. Co chtít ještě víc? Aby to kromě toho byla i sakra dobrá a přístupná hra? Hotovo! Máme právě popsaný Gizmos. Nevýhodou je, že kouzelná krabice (kuličkostroj) je z kartonu a stále se o ni bojím. Takže hru nepůjčuji dětem bez dohledu…

Rivalové jsou další zářný příklad hry, kterou u nás zpropagovaly komponenty. Jsou tam formulky. A dvoustranný herní plán s tratí. Tady se přiznám, že to hrajeme v jednoduché variantě, která je uvedená v pravidlech. Nevsázíme se. Pouze hrajeme karty a hýbeme autama. Ale třeba se mi podaří děti brzy obrátit čelem k troše hazardu…

Další věcí, která pomáhá udržet děti u her je silné a lákavé téma. Vezměme si například hru Flora. Sama o sobě není ničím moc výjimečná, ale má opravdu silné a netradiční téma. Principem push-your-luck pěstujete kytičky a chcete být tím, který tu největší ušmikne a dá si do sbírky. Dcerka si tuto hru zamilovala a pravidelně se snaží pro maminku vypěstovat tu nejlepší kytici.

Nebo si vemte hru Kočičí klub, ve které se staráte o kočky. Kromě silného a nevšedního téma dostanete v Kočičím klubu i velice zdařilou hru. Sbíráte kočky, sháníte jim jídlo, které mají rády, veselé oblečky, hračky… Mohu říct, že za sebe jsem dlouho nehrát tak vyloženě milou hru. Jak zpracováním, tak herně je moc příjemná a i s dětmi ji můžu jedině doporučit.

Dostáváme se k poslednímu kousku. A ke kousku, který se nebojím označit jako vítěze tohoto pseudoseznamu (který jinak není vůbec nijak seřazen – možná tak chronologicky, jak jsme hry objevovali). Hra Karak. Na rozdíl třeba od Kingdomina, což je dospělá hra, kterou si užijí i děti, je toho hra vyloženě pro mladší skupinu hráčů (nebo tak ji aspoň vnímám – snad neurážím deskoherního boha :D), kterou si ale užijí i dospěláci. Je to ideální vstupní hra do světa větších RPG deskovek založených na principu prolézání podzemí – Descent, Zombicide, Gloomhaven apod.). Vliv náhody je obrovský, ale přesto hra poskytuje příjemný pocit z vylepšování postavy a z objevování. A ano, úspěšně ji hrajeme i s tříletým klukem… Co chtít víc? 🙂 Třeba rozšíření, které bylo nedávno oznámeno! 🙂

Hrály se i jiné hry. Již zmíněný Břink, Příběhy pirátů… Ale u těch si myslím, že bude přeci jenom lepší ještě nějaký ten rok počkat. Zmíním i Plyšovou hlídku. Tu jsme úspěšně rozhýbali, ale v té době ještě synátor tak dlouho u stolu nevydržel a vzhledem k příběhovosti jsme také zvolili cestu ještě chvíli vyčkat. Takže o těchto hrát spíš až příště. 🙂

No, tak to je prozatím asi všechno. Rozhodně budu dál na dětech zkoušet další a další vzorky, budu průběžně informovat a zase třeba za rok udělám další z podobným výpisů. Mějte se fajn a hrajte hry!

.

.

A pokud máte jinou osvědčenou hru pro předškoláky, neváhejte se podělit o informaci v komentářích! 😉