Podpoř nás!

Přispěj na provoz Kubrta i ty! Budeme ti neskonale vděční a získáš speciální odznak.

Azul: Letohrádek – Když ani napotřetí neztrácíš dech

od 6. 8. 2020Azul, Recenze

Série Azul se stala již klasickou mezi jednoduchými abstraktními hrami a v češtině jsme se dočkali vydání již všech tří dílů. Na ten nejnovější, Azul: Letohrádek, se dneska podíváme podrobněji. A poněvadž se jedná již o třetí hru v řadě, nabízí se otázka – Má vůbec smysl? Vyplatí se kupovat? Na to si dnes odpovíme!

Když jsem poprvé četla, že se chystá třetí Azul, obrátila jsem oči v sloup a první myšlenka, kterou jsem ihned dostala, byla: Tak tu máme další hru, která jen ždímá peníze ze zavedené značky. Povězme si to totiž upřímně – kdo by čekal, že z prostého skládání barevných kamenů k sobě lze i potřetí vytvořit dostatečně novou hru?

Ani nevíte, jak jsem ráda, že jsem se zmýlila. Prvního Azulu mám nahráno opravdu hodně a druhý do police zapadl také byť jsme jej hrávali o poznání méně. Kouzlo prvního dílu je totiž v jeho krásné jednoduchosti. Akcí máte minimum, vše krásně plyne a je neuvěřitelně jednoduché. V druhém díle se snažili o ztížení a přidání dalších elementů a byť mně osobně se líbí, jak se vám plán mění před očima, zpětně musím uznat, že se jedná o jakýsi mezikrok. Až Letohrádek totiž přináší opravdu strategické elementy do hry.

Mnohem strategičtější, ne ale složitější

Základ hry Azul: Letohrádek je přitom stejný. Máte před sebou desku s barevnými místy pro kameny. Ve svém tahu si z vitrín vezmete všechny dílky jedné barvy a zbytek zahodíte doprostřed. Jen teď je tu menší twist – společně s tou, kterou jste si vybrali, si vezmete i jeden dílek žolíkové barvy (pokud tam nějaká byla). Ta se přitom mění pro každé ze 7 kol hry. A největší změnou je to, že dílky ihned nepřikládáte, ale necháte si je až na konec kola. Poté se jede druhá část, kdy zakrýváte hvězdice. Na políčko s číslem 1 potřebujete 1 dílek, na číslo 2 potřebujete dílky 2. Jednoduché. K tomu můžete použít žolíka či využít prostřední, nebarevnou, hvězdu.

Už to vidíte? V Azul: Letohrádek si musíte naplánovat celé kolo dopředu a spočítat si, co chcete udělat, aby vám vše krásně vyšlo. Bodování přitom probíhá v průběhu, při přikládání – jeden kámen je za bod, jakmile se ale dotýká ostatních, spočítáte celou řadu. Takže i na pořadí záleží. Na konci hry navíc dostanete body za plné hvězdy a taky za všechny zakryté jedničky, dvojky a tak dále. No a to nemluvím o třech elementech, které jsou ve hře – sloupy, sochy a okna. Jakmile je totiž obklíčíte ze všech stran, berete si z nabídky na bodovací destičce 1, 2 nebo 3 další dílky, které v tomto kole musíte přiložit. A nedej bože, pokud chcete konkrétní barvu a modlíte se, aby vám ji nesebral soupeř!

Uff! Jak předchozí díly byly takové lálá a sluníčkové, Letohrádek umí zavařit mozek. A to je super! Autorům se totiž podařilo zachovat základní mechaniky i náhodu ve hře, k tomu ale přidali novou úroveň a spoustu možností, jak taktizovat, že se hra posouvá do zcela jiných rovin. Přitom nepřidali skoro žádná pravidla. Alespoň ne taková, která by hru komplikovala pro to, aby byla zbytečně komplikovaná (mluvil tu někdo o Vinhosu?).

Letohrádek s divnými kachlemi

Produkčně také hra vypadá pěkně (jen mně osobně chybí ty krásné průhledné kameny ze dvojky!), včetně hráčských desek. Stejně, jako u Vitráží Sintry chválím za přibalenou věž na odhozené žetony. Ta je tentokrát přes celou délku krabice a tak si můžete bez problémů nasypat dílky dovnitř. Hráčské desky jsou pěkné a barevné, celá hra je ale ještě o něco abstraktnější. Prostě skládáte hvězdy vedle sebe. Jsou tu sice nějaké sochy a sloupy, ale podobnost s letohrádkem tu až taková není. Stále se tak jedná čistě o abstraktní hru.

Co se ale krutě nepovedlo, jsou barvy hráčů. Možná si toho všimnete i na fotkách – každá deska má na sobě malé nenápadné kolečko, které označuje, jakou barvu máte. Černou, šedou, bílou či dřevěnou, což odpovídá válečkům na počitadle bodů.

Eh… když jsem to viděla poprvé, tak jsem si myslela, že mi někdo dal do krabice zbytky, co se válely někde ve fabrice. No prostě fuj. Věčně si barvy pletete a nejhorší je, že počitadlo má tak titěrná místa, že pokud hrajete ve čtyřech hráčích, stačí do desky lehce drbnout (a to si pište, že do ní šťouchnete – nachází se na ní kameny, které si berete) a najednou nevíte, kde kdo byl. V krabici jsou přitom žetony pro indikaci, že jste už jednou bodování prošli, tak co bylo sakra za problém udělat ty políčka větší? Jak se autoři zamýšleli nad vším, tak při designování tohoto si nechali mozek doma. Škoda.

Tentokráte bez babičky

Poprvé také nastal problém při závěrečném kole – bylo málo dílků na zaplnění všech vitráží. Tohle zmiňují i pravidla a ta uvádí, že se tak stává v ojedinělých případech. Jenže, nám se to stalo vlastně pokaždé, když jsme hráli v plném počtu a někdy tak moc, že byly prázdné i tři vitráže, což je absurdní. Když jsem problém řešila s ostatními fanoušky, tak jsme přišli akorát na to, že naše skupina více jede v bodování na nízká čísla, která je snadné zaplnit a tak máme více žetonu na desce, což někteří nedělají a tak žetonů mají k dispozici více. Dost mě udivuje, že s tímto autoři nepočítali – a nebo ano a je to schválně? To netuším, každopádně já z toho byla poněkud rozmrzelá.

No, ale nenechte se zmást. Tyto dva negativní odstavce jsou o dvou konkrétních elementech, které mi tu hru lehce kazí, na celkové hodnocení ale téměř nemají vliv – hra je to totiž skvělá a rozhodně přeskočila Vitráže. A tak se pomalu dostáváme k jádru pudla – vyplatí se kupovat si trojku? No já na to mám jednoduchou odpověď. Ano, ale…

Rozhodně se vyplatí, pokud máte třeba již jedničku či dvojku a chcete něco složitějšího, více přemýšlecího, ale přitom se zachováním jednoduchosti Azulu. A byť je Letohrádek hodně jiný, nejsem si jistá, zda se vyplatí, pokud máte i oba předchozí díly. Nabízí novou hratelnost, jiné výzvy a tak si jeho existenci určitě obhájíte ve skříni a bude vás bavit, otázkou ale je, zda pak nezanevřete více na díly předchozí.

No a pokud s Azulem začínáte a chcete jej hrávat třeba s babičkou, rodinou, kde lidé nejsou zvyklí hrávat složitější hry, Letohrádek pro vás asi moc nebude. Ne, že by byl složitý, sama si ale nedokáži představit, že bych vysvětlovala pravidla a ukazovala, na co všechno si musí dávat při hraní pozor a s čím musí počítat dopředu, třeba právě babičce. Zatímco první i druhý Azul pochopila už v průběhu hry, zde mám dost obavy – už to prostě není ta krásně jednoduchá oddechová hra.

Což beru právě jako největší výhodu hry. Je jiná a proto ji mám tak ráda. Azul: Letohrádek se totiž i napotřetí povedl.

O jakých hrách je řeč?

Vložit komentář

Nejnovější příspěvky:

Prý nemám rád eura. Proč se mi tedy tak líbí Paris?

Prý nemám rád eura. Proč se mi tedy tak líbí Paris?

Určitě mám na kanále málo videí o hrát typu euro – hry typicky bez náhody, bez atmosféry, bez zábavy. Málokterá euro hra mě prostě zaujme a mám chuť si ji vyzkoušet. Jednou z takových ale byla hra Paris. Jak u nás dopadla?

Nejnovější hry:

Sdílet na Pinterestu