Sérii Pandemic pravděpodobně mnozí z vás znají. Původní hra je lety prověřená kooperativní klasika, ve které zachraňujete Zemi před čtyřmi chorobami. Za léta se na trhu objevily nejrůznější varianty, které více či méně měnily některé mechaniky, základ ale zůstával stejný. Nyní ale Rychlé nasazení přidává do hry zcela nový prvek pro tuto sérii – hru na čas, na což jsem se hodně těšila. Bohužel mě ale výsledek vůbec nepřesvědčil. 

Vezměme to popořadě. V rámci hry Pandemic: Rychlé nasazení se snažíte společně s ostatními běhat po letadle, připravovat léky a následně je distribuovat do zasažených zemí, to vše proti neúprosně utíkajícímu času. Samotná premisa zní skvěle a já se těšila na našlapanou hru, ve které nebudete vědět, co dřív. Bohužel jsem se ale za celou hru nezbavila pocitu, že tyto mechaniky jsou zde naroubované dosti na sílu a krom toho, že fungují, do hry nepřináší vůbec nic. 

Z Pandemicu se vytratilo téma

Zde mě hned napadlo srovnání s mou oblíbenou starší hrou Kitchen Rush. Ta se odehrává ve zcela jiném prostředí restaurace, základ je ale stejný – jedná se o kooperaci proti utíkajícímu času. Jenže zatímco u Pandemicu se hráči ve svých tazích střídají a jen se snaží udělat své akce co nejrychleji,  Kitchen Rush se odehrává v reálném čase a všichni hrají zároveň, což vytváří velmi zajímavou dynamiku.

Místo toho, abyste čekali, až budete moci konečně hrát, je vaším nepřítelem pouze čas a špatná koordinace hráčů u stolu. Celé herní kolo tak probíhá v neustálém časovém presu a pokřikování stylem: „Jdu vařit, pak potřebuju ještě jednou…“ „Teď tam nechoď, já tam potřebuju a pak to jídlo odnesu.“ „Kupte někdo maso!!“, což skvěle vytváří tematické prostředí kuchyně a restaurace. Tedy, nikdy jsem profesionálním kuchařem někde v restauraci nebyla, ale takto nějak si to (po všech těch zhlédnutých Ano, šéfe a Kitchen Nightmare) představuju.

Ubíhající čas příliš nepocítíte

A to je ten největší rozdíl. V Pandemicu vidíte, jak vám ubíhá čas, vy ale jen házíte kostkama a doufáte, že padne, co chcete a pak mechanicky děláte jednu akci za druhou a to ještě mnohdy dosti abstraktní. Modrá kostička tam, zelená sem, tam vyčistím odpad, tam se přesunu… Rozhodně jsem z toho neměla pocit, že bojuju s viry a léčím svět, spíš jen že běhám po plánu a dělám akce.

Navíc čas ubíhá někde bokem a krom toho, že víte, že ho máte málo, nejste nijak tlačeni a vlastně to přímo necítíte, že ubíhá. Kitchen Rush v tomto směru chytře využívá přesýpací hodiny jako jednotlivé workery, kterými spouštíte akce. A znovu je můžete použít až v momentě, kdy se zcela přesypou, takže často netrpělivě čekáte s očima přilepenýma na poslední zrnka, abyste co nejrychleji hodiny přesunuli a dělali další akci, protože naprosto nestíháte.

Nemyslím si, že by Pandemic: Rychlé nasazení byl vyloženě špatnou hrou, absencí tématu a nějakého většího zapojení se ale pro mě stává jen poměrně plytkou hříčkou. Přijde mi, že tvůrci jen využili známou značku a to, jak fungují jednotlivé mechaniky tematicky, už příliš neřešili. Škoda.

Sdílet na Pinterestu